7. den: Sobota, jakožto sedmý den naší služební cesty, byla věnována výletu do ZOO Bannerghatta National Park. Všehovšudy výlet do ostravské ZOO mi dá daleko víc než toto cosi. Ráno jsme vzali taxi z hotelu a po téměř hodinové jízdě bangalorskou brutalitkou jsme se dostali na kýžené místo. Hotelový taxikář nás chtěl sice počkat, ale 4 hodiny jsme jej tam přece nemohli nechat trčet. Před odjezdem jen podotkl, že je to risk být sami, ale dlouholetým taekwon-distům by trocha tréninku se zahraničními sparring partnery neuškodila.
Následovala prohlídka v podobě jízdy autobusem skrz zarostlý park. Safari, kde se líně na silnici povalují černí medvědi a tygři, kteří ani neútočí na autobus se super dírou u řidiče mi přišel nudný. Nejhezčím zážitkem byl však dotyk slona. Já jsem mu pohladil hlavu a on mi chobotem stehno. Bylo to tak tak. Pro ty, kdo by nezažili či nevyčetli, slon má kůži drsnou, téměř jako byste hladili asfalt silnice 4. třídy. Ze štětin na hlavě byste taktéž pěšinku nevytvořili a jsou tuhé jak ocelový rejžák. Ale ten jeho chobot je skvělý. Být stále ve střehu je pravidlo číslo jedna, protože nikdy nevíte, co z něj může vyprsknout popř. v jaký okamžik vás kde přetáhne. Ale mládě bylo prima, hajzlík malý, roztomilý. Kdybych nechtěl opičku, chci slona.
Po safari, prohlídce ZOO, nás čekala prohlídka motýlího muzea, na které jsem se těšil asi nejvíc. Ovšem nuda, zklamání, brek. Exempláře bez latinských názvu, bez úplných anglických názvů, v bídném stavu, málo druhů, co lítalo bylo otrhané, co nelítalo bylo otrhané ještě víc.
Výzva za nejméně jednu vojenskou hvězdičku a pašáka na rameno však bylo dostat ze z 30 km vzdáleného místa neznámo kde skrz bludiště Bangalore zpět do hotelu. Po krátkém tápání jsme si vybrali jeden z busů a nechali se odvézt aspoň někam do města. V buse bývá vždy jeden řidič a jeden výběrčí jízdného. Dojeli jsme někam, kde jsme ještě nikdy nebyli, nikoho neznali a díky smogu nic neviděli. Druhou částí bylo najít hotel.
Výzvou byla rikša, kterých se tu prohání opravdu spoustu. Dokonce jsme naštvali jednoho z jejich řidičů, protože jsme si jej nevybrali. S Martinem se však shodujeme, že rikšař si nevybírá nás, ale my jej. Večer jsme pak sedli na chvíli k bazénu, probrali věci do práce, dali drink a šli vše vyběhat a vycvičit do fitka. Je super mít jej o patro nad bydlením a nemuset jezdit 5 km do BlueGymu.
8. den: Neděle byla ve znamení relaxu a procházky krásnou zelenou nákupní ulicí s názvem MG road. Tou krásnou a zelenou chápejte přeplněnou čmoudama, plnou smogu, otravných pouličních prodavačů a „vůni“ všelikého druhu. Hlavně z prodavačů slunečních brýli jsem byl krapet nesvůj. Prodávat brýle dvěma klukům s vlastními brýlemi na nose, no mám to brát jako urážku, že mi nesluší? Ale chápu, život tady je nelehký a zbavit se falešných značkových škaredých brýlí ještě víc.
Cestu do města jsme zdolali opět rikšou a již to není žádná výzva, chce to najít něco víc, něco pro dva otrlé kluky ze severu Moravy, nějaký kedr, na který budem pyšní. Kilometr jízdy rikšou vyjde na 3 naše kačky při zapnutém taxametru, při vypnutém na 6. I tak cena za zážitek fajná. Kde jinde za málo peněz zvýšený tep a hodně strachu, že se někde vysypete na trojkolce v hustém provozu.
Na MG road jsme hned ze startu mrkli do docela evropského obchodu s oblečením, kde jsme si vybrali košile a trička za indické ceny, vše tak 3 – 5krát levnější než u nás. Již nebudu mít jen chlapíka na koni a trojku na rukávu. Teď už to bude i golfista na zemi a pětka na hrudi. Pecka! Narazíte tu však i na ceny nadmíru západní, hodinky Omega za 80.000 Kč a výše, popř. Louis Vuitton kabelky, které taktéž nejsou za pár čmoudo-peněz. Hodinky jsem vzal troje a kabelku pro maminku.
Po krámu s oblečením nás hned odchytl prodavač z vedlejšího obchodu, který se později přiznal, že si mě spletl s nějakým svým dávným zákazníkem z Ruska. Svět je malý a plný omylů. Bělmo měl žluté až šedé čili úplně zdravý zřejmě nebyl. Martin to tipoval minimálně na žloutenku. Prohlídli jsme si jeho obchod. Látky, magické předměty, sošky, drahokamy i obyčejné šutry, přivěšky, náhrdelníky, koberce. Tak jako v každém obchodě, i v tomto malém pracovalo čmoudů tak 7. Tvrdil, že teď musí prodávat, ale před lety tu býval králem. Nepochopil jsem, zda myslí Indii, Karnataku, Bangalore, ulici či jen ten obchod. Ale toho krále bych mu snad i uvěřil ze stylu chůze, kterou chodil po boku s dvěma bílými kluky.
Dalších 45 minut jsme se jej ne a ne zbavit, ale ze začátku byl fajn, to se musí nechat. Ukázal nám spoustu zajímavých lokalit jako bylo místo, kde koupit eukalyptové cigarety, nebo poloprázdný 24patrový dům se zbožím, které nenadchlo. Rikša zpět na hotel, taxametr vypnutý.
Na hotelu opět od 7 do 8 Complimentary Cockatil Hour, stává se pravidlem a já z toho začínám mít obavy, že domů přijedu morálně zkažený a s ledvinovou kolikou, ale padlo jen jedno mojito, takže v normě. Dneska na páse 5 km běhu, vypadá to, že za 3 týdny už budem běhat 20 kiláčků s jiskrou v očích, která tam vždy byla a nikdy nezmizela, a místní cigaretkou v puse. Prostě denní kardio tréninky jdou znát. Dnešním zážitkem a hřebem večera bylo masážní polohovatelné křeslo. Chci jej do kanclu.
Poznatek 1: Bloody Mary je hnus, který se nedá pít. Rajčatový džus s pepřem? Prosím?
Poznatek 2: Člověkům z Opavy však chuť nevadí, mají-li dostatek ledu ve sklenici.
